Ahoj, jmenuju se Ivča (celým jménem Iveta Vachová) a větší část života jsem se bála navazovat kontakty, nyní se na nové známosti naopak těším.

Ráda bych Ti povyprávěla o sobě.
Co si pamatuji, tak jsem se vždy styděla, i na fotce ze školky, ale i přesto jsem tam své 3 kamarádky získala, bylo to fajn období. Jenže jsem chodila do jiné školky, než kde jsem bydlela, takže jsem na ně pak v době, kdy mobilní telefony ještě nebyly, bohužel neměla kontakt, což mě zpětně mrzelo.

Poté jsem začala chodit na základní školu, kde do 4. třídy bylo vše v pořádku, aspoň si nic zlého nepamatuji. Měla jsem svou nejlepší kamarádku z Ameriky.

Vzpomínám, jak mě i pár kluků nahánělo (zřejmě jsem se jim líbila, ale v té době mně to spíš vadilo), tak jsem za nimi běhala s pravítkem v ruce, aby mě dali pokoj. Hihi
No a v té době jsem se líbila i dvěma klukům z jiné třídy, kteří mě pořád pronásledovali, seděli se mnou u jídla, chodili za mnou a chtěli pusinky.

No bránila jsem se, ale nakonec, aby mi dali pokoj, tak jsem při cestě ze třídy jednomu dala pusu na tvář, ten mi pak i dal svůj snubní prstýnek od mamky, který jsem mu ale vrátila, neboť jsem se za to cítila špatně, že je to neopětované.

Problém nastal, jakmile mi nejlepší kamarádka z Ameriky odjela zpět do států ve 4. třídě. Všichni měli již své kamarády, se kterými každý rok seděli a já neměla nikoho. Zde si beru příklad z toho, že není dobré lpět pouze na 1 kamarádovi.

Také jsem špatně snášela, když se někdo chtěl s mou kamarádkou kamarádit, žárlila jsem a přivlastňovala si ji, chtěla jsem ji mít jen pro sebe - asi projev jedináčka (bohužel sourozence nemám a doteď mi chybí).

Už v té době jsem seděla úplně vzadu v řadě u okna, abych byla co nejvíc neviditelná a měla menší šanci, že mě někdo vyvolá. Nevím, kdy ten strach přišel, ale bylo to takto.

Navíc v té době jsme měli ve třídě i Roma a jednou si pamatuji, že jsem do něj omylem žďuchla a on mi dal pěstí. Taky to bylo pěkné kvítko, stejně nakonec potřetí propadnul.

A proč jsem se bála, že mě někdo vyvolá? Abych se neztrapnila před třídou a paní učitelkou. Bála jsem se, že něco nebudu vědět.

I když jsem se učila na výbornou, stále jsem měla strachy. Když jsem třeba dostala horší známku než 2, plakala jsem, ani ne kvůli sobě, ale kvůli rodičům, copak si asi pomyslí, až to zjistí, zklamu je.

Vždy mi říkali, dobře se uč, půjdeš na dobrou školu, budeš mít pěkné peníze. A když jsem dostala špatnou známku, bylo zle, musela jsem to napravovat. Nechat se přezkoušet či mít na dalším testu lepší známku.

Zároveň, to se tedy netýká učení, ale když jsem třeba rozlila pití atd., taťka se rozzuřil, já zdrhla do pokojíčku, schovala se pod peřinu, ale stejně mě vždy našel a dostala jsem pár ran. Někdy mi řekl, že mě celý den nechce ani vidět, tak jsem třeba
i hodinu seděla potmě v koutě svého pokojíčku a plakala.

Bála jsem se jít i na záchod, abych nedostala ještě víc. Bála jsem se mu přijít na oči. Tak jsem tajně a potichu chodila z pokoje ven. No hrůza, když si na to vzpomenu. Možná i proto se bojím dělat chyby, něco zkoušet, abych něco nepokazila a někdo mi nevynadal. Kritiku taky špatně snáším, neboť si ji beru moc k srdci.

Zhruba do 8. třídy jsem to dost hrotila. Pak, jak jsem měla jisté, že mě na gymnázium vezmou, využívala jsem už pomoci taháků, jejichž tvorba mě ale spíše pomáhala k učení se, takže jsem je mnohdy ani nepoužila.

Hodně mě těšilo uznání ostatních, strašně moc jsem chtěla být součástí nějaké skupinky, začlenit se více do kolektivu. Jenže u nás se to dělilo na šprty, které nikdo neměl rád, na slečinky, po kterých kluci, kteří se špatně učili, lezli jak pominutí a pak kluci, kteří spíš přiváděli učitelky do blázince.

Pamatuji se, že jsem se skamarádila s pár spolužačkami ze třídy. Od jedné jsem jednou dostala dopis, že jsem fajn kamarádka, ale že bude sedět se svou stávající, to mě v té době dost ranilo.

Tak jsem musela chodit ven se šprtkama, s jednou jsme si při testech radily, ale ve výsledku jsme se neměly rády a dělaly si naschvály, takže spolupráce tu byla dá se říct jen na oko. Ale byla jsem ráda i za to.

Z testů jsem vždy byla nervózní, nechtěla jsem udělat chyby, takže když jsem si nebyla jistá, zeptala jsem se své "testové poradkyně" a naopak ona mě.

ale spíše pohodlně a sportovně. Učila jsem se dobře, šlo mi to, a proto se mi posmívali, hlavně kluci, holky max ohrnovaly nos a nebavily se se mnou, zřejmě nevěděly o čem, šminky jsem nepoužívala a ani jsem nekouřila cigarety :⁠-⁠D.

Jen snad pár jedinců, kteří seděli poblíž mě, se mnou vyměnilo slůvka.

Ve 4. třídě se mi líbil spolužák, dokonce jsem se dozvěděla, že to bylo opětovné.
Jenže co osud nechtěl, rodiče jej v dalším roce přeřadili na jiné místo.

Ani nevím proč jsem jej plácala pravítkem, asi, aby si mě všiml. V té době jsem toho pak zpětně litovala, proto jsem mu i napsala, že mě to mrzí, ale ničemu to zřejmě nepomohlo, ale aspoň jsem pro to udělala maximum.

I přesto, že jsem nebyla zas tak oblíbená, čas od času po mně spolužáci chtěli doučit, radit před či při testech (i ti největší "zoufalci" v učení). 

Zřejmě jsem v nich vzbudila důvěru, mohla jsem je odmítnout za to jejich posmívání, nechat je propadnout, ale to bych nebyla já, vždy jsem se cítila ráda důležitě, nápomocně, a to mi prakticky zůstalo doteď.

Hlavně jsem chtěla získat nějaké uznání a začlenit se víc, i když nevím, zda to nebyla naivní představa.

Matematika mi šla skvěle, kromě snad geometrie a slovních úloh, se kterými jsem měla na začátku problém, ale s mamkou jsme to doma vypilovaly. Proto jsem si zvolila gympl, neboť jsem v té době nevěděla, kam bych se jinak profilovala, jsem totiž děsně nerozhodná. :⁠-⁠)

Na gymplu v prváku jsme měli první výlet ještě před nástupem do lavic, abychom se prvně poznali mimo školu.

Pamatuji se, že mi jedna spolužačka, která byla hvězdou (nejhlasitější holkou) třídy při jedné poznávací hře řekla, že kdyby mě nepoznala blíž, řekla by, že jsem šedá myš 🐭, ale že jsem překvapila a jsem fajn.

Měly jsme totiž stejnou oblibu v hudební skupině Guano Apes. To mě hrozně moc potěšilo, takové uznání mé osobnosti. Samozřejmě nejlepší kamarádky se z nás nestaly.
Ale aspoň jsem už nezažívala žádné posměchy jak na základní škole. To bylo pro mě důležité.

naučit lidi přijímat lidi

Získávání opravdových přátel, které bych jinak nestihla poznat ...

Cizí lidé jsou okolo nás pořád. S některými se jen mineme; s některými se potřebujeme bavit a některé můžeme i sami oslovit.

Prací trávíme velkou část života, proto je skvělé, když si můžeme za kolegy zvolit ty lidi, kteří nám sedí. Pokud ne, můžeme si s nimi vztah nastavit, aby seděl oběma.

Naši nejbližší a nejmilejší můžou mít a mívají jiný pohled na svět, chtějí nás chránit.
Jak kvůli tomu nebýt na ostří nože...

Moje největší radost pramení
z vytváření a udržení přátelství. 

Jsi připraven/á seznámit se?

Věřím, že i Ty sis zažil/a své "osudové" okamžiky, které Tě vzdálily nebo i odtrhly od vlastní síly vytvářet nová přátelství.
A právě s tím Ti ráda pomůžu.
Ze všeho nejdříve se pojďme seznámit a zjistit, jestli nám to spolu bude vyhovovat.
Klikni a zarezervuj si termín.

Iveta vachová

Brno

ZAVOLEJ MI či napiš

+420 728 054 889 (Signal, Viber, Telegram)

iveta@vachova.cz

SEZNÁMENÍ

PO, ÚT, PÁ
9:00 - 11:00, 13:00 - 15:00,
16:00 - 17:00

© Iveta Vachová 2023.  Všechna práva vyhrazena.